Rudolf Steiner - Antroposofie III.
23. 2. 2013
VII
Vztahy snového života k zevní skutečnosti
8. února 1924
V posledních přednáškách jsem již upozornil na to, že iniciační věda musí poukazovat na střídání spánku a bdění, které člověk zná na základě svého obyčejného vědomí a jímž skutečně může nalézt cestu, jak se přiblížit k tajemství lidského bytí. Ze spánku se vynořuje duševní život, život snový, který prozatím jistě právem není brán obyčejným vědomím vážně, nemá-li toto obyčejné vědomí mystické nebo podobné sklony. Snový život není střízlivým člověkem brán vážně, neboť člověk vidí, že mu ukazuje všelijaké obrazy, reminiscence z obyčejného života. Když pak srovnává se snovým životem to, co poznává v obyčejném životě, musí se držet obyčejného života, a samozřejmě jej nazývat skutečností. Pak přichází snový život se svými kombinacemi obyčejných zážitků ve skutečnosti; člověk se v tom obyčejným vědomím nevyzná a ptá se: Jaký význam má pak vlastně pro celkovou bytost člověka tento snový život?
Nuže, pozorujme tento snový život, jak se jeví.
Tady můžeme rozeznávat dva druhy snů, specificky se od sebe lišící. Jeden druh kouzlí před naši duši obrazy vnějších zážitků. Sen ve spánku vykouzlí obraz vnějším zážitkům více nebo méně podobný; většinou však nepodobný. Pochopí-li člověk, že tento obraz je v nějaké souvislosti s vnějším zážitkem, pak je mu právě nápadné, jak je ve snu změněn. Většinou se však stává, že člověk prožije snový obraz a nevztahuje jej k žádnému zážitku ve vnějším světě, protože mu podobnost není vůbec nápadná. Ale když zkoumáme podrobněji snový život, který kouzlí vnější zážitky v obrazech před duši, shledáme, že se těchto zážitků něco v člověku zmocňuje. Nemůže je však pevně podržet tak, jako je podrží člověk, když v bdělém stavu používá orgánů svého těla a ve vzpomínce potom vznikají obrazy podobné s vnějším životem. Jsou ovšem také lidé, kteří ve svých vzpomínkách sní, ale to se pokládá za abnormalitu. Ve snových obrazech máme změněné obrazy vnějšího života. To je jeden druh snů.
Druhý druh snů je vlastně pro poznání snového života mnohem charakterističtější. Tu se člověku na příklad zdá, že vidí řadu bílých pilířů, z nichž jeden je poškozený, třeba špinavý. Člověk se z tohoto snu probudí a zpozoruje, že ho bolí zub. Tak pochopí, že touto řadou pilířů je jakoby symbolicky vyjádřena řada zubů. Jen jeden zub bolí, to je onen poškozený nebo snad špinavý pilíř. Nebo je ve snu trápen tím, že žába leze k jeho ruce, ruka ji uchopí, žába je měkká a člověk ve snu cítí odpor; procitne, a drží v ruce cíp pokrývky, který ve spánku uchopil. Ale to může jít ještě mnohem dále. Člověku se zdá o hadech, a procitne se střevními bolestmi.
Tady již pochopí, že je ještě jiný druh snů, které jsou obrazně symbolickým výrazem vnitřních orgánů člověka. Když to pochopí, naučí se tak vykládat mnohé obrazy snů.
Kdo tyto věci studoval, ví, který vnitřní orgán je v takových obrazech zachycen, změněn, symbolizován. Někdy jsou takové obrazy neobyčejně krásné. Když pak člověk uslyší, který orgán byl vlastně v takových krásných obrazech symbolizován, velmi se ulekne, neboť k tomuto orgánu nemá takový respekt, jako ke svým obrazům.
42
Tyto dva druhy snů lze velmi dobře rozeznávat, jen když si světa snů začneme intimněji všímat. V jednom druhu snů máme co činit s obrazy vnějších zážitků, které jsme jako lidé měli ve světě. Ve druhém druhu snů máme co činit s obrazným vyjádřením vlastního lidského nitra.
Ale na co takové rozdělení snů poukazuje?
Pohleďte, začneme-li u prvního druhu snů pozorovat zvláštní způsob obrazů, shledáme, že nejrůznější vnější zážitky mohou být zobrazeny stejným snem a zase tentýž zážitek může být zobrazen u různých lidí různými sny.
Dejme tomu, že někdo má sen, ve kterém přichází k nějaké hoře. Do této hory vede jakýsi vchod, jeskyně, do ní svítí ještě Slunce. Člověk vstupuje ve snu dovnitř. Brzy se šeří, pak nastává tma. Snící tápe dále a přichází k jakési překážce. Cítí, že je tam jezírko. Je ve velkém nebezpečí. Sen nabývá dramatického rázu.
Takový sen může zobrazovat nejrůznější vnější zážitky. Řekněme, že někdo jednou zažil železniční neštěstí. Možná, že zažil lodní neštěstí, nebo že se mu přítel stal nevěrným atd. Srovnáme-li obraz snů se zážitkem a budeme-li tímto způsobem pokračovat ve svém intimním pozorování, shledáme, že obsah snových obrazů vlastně není důležitý, ale velmi důležitá je jejich dramatika, průběh snu – zdali je tu očekávání, zdali se očekávání končí uvolněním, či zdali vede ke krizi. Celá citová spojitost se takřka převádí do snového života.
Jestliže vycházejíce z toho zkoumáme člověka podle jeho snů prvního druhu, shledáme, že tyto snové obrazy dostávají svůj ráz z celkového uzpůsobení člověka, z individuality jeho já. Vyznáme-li se ve snech, poznáme člověka z jeho snů mnohem lépe, než když ho pozorujeme jen podle jeho vnějšího života. Ale když vidíme všechno to, čeho se lidská bytost ve snu zmocňuje, poukazuje to vždy na to, co já člověka z vnějšího světa prožívá.
Když naproti tomu uvažujeme o druhém druhu snů, můžeme říci: Co se tu duši kouzlí ve snových obrazech, to člověk prožívá jen ve snu. Když bdí, prožívá nanejvýše tvar svých orgánů s pomocí anatomie, fyziologie. Ale to není skutečné prožívání, to je vnější nazírání, stejně jako nazíráme na kameny a rostliny. Toho si tedy vůbec nemusíme všímat. Ve vědomí, se kterým kráčí člověk životem, prožívá ze svého vnitřního organismu náramně málo, skoro nic. Ale sen druhého druhu kouzlí vlastně jeho celý organismus, ovšem ve změněných obrazech. Vidíte tedy, že ve způsobu, jakým člověk utváří své sny, je vyjádřeno, jak má zasahovat já do jeho života, jak do něho zasahuje. Na základě takových poznatků musíme pak sny prvního druhu uvést do souvislosti s lidským já. A vzpomínáme-li si, že jsme si v posledních úvahách uvědomili, že já a astrální tělo jsou ve spánku mimo fyzické a éterické tělo, nebude nám nápadné to, když duchovní věda posléze přivádí k tomu, že se já, které je mimo fyzické a éterické tělo, ve snu zmocňuje obrazů života, kterých se jinak zmocňuje fyzickým a éterickým tělem ve vnější skutečnosti. Sen prvního druhu je působení já mimo tělo fyzické a éterické.
Jděme dál. Uvidíme-li, co činí ve svých snech člověk slabý a co člověk silný, že slabý člověk sní o věcech téměř tak, jako by je prožíval a silný že je přeměňuje tak, že silně nabývají zabarvení podle jeho vnitřního charakteru, studujeme-li to správným způsobem až do konce, pak můžeme výsledek svého pozorování srovnat s tím, jak si člověk počíná v životě, když bdí.
A tu se nám objevuje něco nesmírně zajímavého. Nechte si od někoho vypravovat jeho sny a pozorujte, jak se jeden snový obraz připojuje k předešlému, jak se tyto sny utvářejí, a když si učiníte představu o způsobu jeho snění, pozorujte jeho samého. Představa o jeho snech vám bude podnětem, abyste si utvořili správný obraz o tom, jak v životě jedná. Tu se totiž objevují u člověka pozoruhodná tajemství.
43
Pozorujeme člověka, jak v životě jedná a poznáváme ho vzhledem k jeho individualitě. Jen část toho, co tento člověk koná, vychází z jeho vlastní lidské bytosti, z jeho já. Kdyby záleželo jen na jeho já, pak by člověk konal vlastně to, co koná ve snu. Člověk násilnické povahy by byl v životě tak násilnický, jako je ve svých snech a ten, kdo své zážitky ve svých snech nechává téměř beze změny, by v životě jen ustupoval, nechal by život jít, nechal by věcem jejich volný průběh. Ten by do života zasahoval co nejméně, právě jen tolik, jak do věcí zasahuje ve svých snech.
Odkud pramení to, co člověk koná nad to, co jsme uvedli výše?
Milí přátelé, můžeme opravdu říci: To koná Bůh, to konají duchové světa. Člověk totiž vůbec nekoná všechno sám; koná právě jen tolik, kolik sní. To ostatní je konáno skrze něho a na něm.
V životě se obyčejně v poznávání těchto věcí necvičíme. Kdybychom se v tom cvičili, poznali bychom, že člověk má v životě tolik aktivní účasti na svém konání, kolik aktivní účasti má ve svých snech. Násilnickému člověku svět brání, aby byl tak násilnický, jak je ve svých snech; u slabého člověka působí instinkty, a život sám to zařídí již tak, aby se skrze něj dělo i to, co nebylo v jeho snech.
Je zajímavé pozorovat člověka, jak si v životě počíná a ptát se, co z toho pochází od něj a co ze světa. Od něho pochází právě tolik, kolik o věci dovede snít. U slabého člověka k tomu svět něco přidá a u násilnického něco ubere. Když na sen pohlížíme takto, začíná být ovšem neobyčejně zajímavý a můžeme díky němu hluboko nahlédnout do bytosti člověka.
Mnohé z toho, co tu říkám, samozřejmě napadá psychoanalytiky, ale protože jejich pohled nedovede proniknout skutečné dění v lidské přirozenosti, všechno to zpitvoří a udělají z toho karikaturu.
Ale z této dnešní, zcela zevní úvahy vidíte, že je třeba proniknout k velmi jemné znalosti duše, máme-li se vůbec těchto věcí dotýkat. Jinak nemůžeme nic vědět o vztazích snového života k vnější skutečnosti, kterou člověk prožívá. Proto jsem kdysi pravil, že psychoanalýza je diletantismem, protože neví nic o vnějším životě člověka. Je jím ale také proto, že neví nic o vnitřním životě člověka. A tyto dva diletantismy se pouze nesčítají, nýbrž znásobují se, protože neznalostí vnějšího života se kazí život vnitřní, a neznalostí vnitřního života se kazí vnější. Násobíme-li d samým sebou, dostaneme diletantismus na druhou. Psychoanalýza je tedy diletantismus na druhou: d . d = d2.
Dá-li se někdo do zkoumání střídajících se stavů bdění a spánku, je nutné, aby lidské bytosti rozuměl natolik, aby toto pozorování vedlo skutečně k iniciační vědě.
Vezměte nyní něco jiného, co jsem řekl v těchto úvahách – že člověk může duševním cvičením, meditacemi, dosáhnout zmohutnění svých duševních sil a že z obyčejného, abstraktního myšlení pokročí k myšlení vnitřně nazírajícímu, obraznému, k imaginaci. Řekl jsem vám, že touto imaginací člověk pokročí k tomu, že se zmocní celého svého života, ale tak, jak je do zemského života postaven zrozením nebo početím, vlastně ještě před zrozením, před početím, jako éterický impuls. Ve snu máme vzpomínky na to, co jsme zevně prožili od té doby, kdy jsme vstoupili do tohoto pozemského života. V imaginaci máme obrazy, které mohou být způsobem, jak je prožíváme, velmi podobné snovým obrazům, jenže neobsahují vzpomínky na pozemský život, ale na to, co bylo před tím.
Je směšné, říkají-li ti, kteří neznají duchovní vědu, že imaginace mohou být také sny. Ať jen uváží, co člověk v imaginacích sní. Nesní nic, co poskytují smysly, ale to, co je lidská bytost, nežli má smysly. Imaginací je člověk uveden do nového světa.
Mezi druhým druhem snů a tím, co člověk prožívá v imaginaci, jestliže se v duši vyvine cvičením, je však velký rozdíl. Tu člověk totiž prožívá obrazy, možno říci
44
exaktně. Řekl bych, že prožívá vesmír, podivuhodné obrazy, plné barev, obrazy tak mohutné, že ve vědomí není nic jiného, než tyto obrazy. Kdo by je chtěl namalovat, maloval by velkolepé tabló; ale mohl by zachytit jen okamžik, stejně jako nemůže namalovat blesk, ale může z něj zachytit jen okamžik. To všechno probíhá v čase. Ale zachytíme-li jen okamžik, máme velkolepý obraz.
Předveďme si to schematicky. Není to nijak příliš podobné tomu, co člověk vidí. Ale udělejme si schematický nákres*, abychom si mohli představit, oč tu jde.
Pozorujme nyní tento schematický obraz! Jsou v něm nejrůznější útvary. Je to vnitřně i zevně něco velkolepého. Tento obraz je nutno zachytit s duchapřítomností, jinak prchne, nežli si jej můžeme vůbec uvědomit – k duchovnímu pozorování vůbec je zapotřebí duchapřítomnosti. Zesilujeme-li koncentraci, držíme-li obraz stále pevněji, neobjeví-li se pouze na okamžik, ale je-li člověk s to vyvinout nejen tolik duchapřítomnosti, aby věc zachytil a měl ji ve vědomí, ale dovede-li ji podržet, pak se tento obraz stáhne; pak již není něčím obsahující vesmír, ale stále se zmenšuje, a člověk vidí, jak to postupuje v čase. Takřka to do něčeho vklouzne. Z jednoho se stane lidská hlava, z druhého se stanou lidské plíce, z jiného opět lidská játra. Fyzická hmota, pocházející z mateřského těla, vyplňuje jen to, co tu přichází z duchovního světa. Stává se z toho člověk. Posléze si řekneme: Ano, to, co jsou játra, vidíme duchovně v předzemském bytí ve velkolepém obraze. A nyní to srovnejme s tím, co je ve snu druhého druhu. Jak jsem prve řekl, objevuje
* nákres není v daných přednáškách uveden
se tu člověku orgán, snad i ve velmi krásném obraze; ale proti tomu, co podává imaginace, je to přece jen břídilské.
Tak nabýváme dojmu, že imaginace dává něco, co je utvořeno světovým mistrovstvím; sen dává něco, co je nedo-konalé. Ale obojí ukazuje k témuž, obojí je tím, čím v duchovnu je vnitřní organizace člověka.
Odtud není daleko k jiné, velmi platné představě. Pozorujeme-li imaginací předzemského člověka jako mohutný éterický obraz, který krystalizuje ve fyzického člověka, napadá nás otázka: Co by se stalo, kdyby teď snové obrazy, které se vztahují na vnitřní orgány, začaly vyvíjet tutéž činnost? A řekneme si: To by vznikla karikatura jater. Lidská játra, sama v sobě dokonalá, jsou tvořena imaginačním obrazem, který ukazuje na předzemské bytí. Kdyby se snový obraz utvářel v játra, nebyla by to lidská játra, ba ani ne husí, nýbrž karikatura jater.
To nám dává hluboký vhled do celé lidské bytosti. Je zcela jasné, že mezi snovým a imaginativním obrazem je přece nějaká podobnost. A musíme se ptát: Odkud tato podobnost pochází?
Ale můžeme jít ještě dále. Vezměme snové obrazy prvého druhu, které se připojují k zevním zážitkům. Ty se imaginativním představám nepodobají. Ale imaginativní představy přecházejí k tomu, co člověk prožívá v předzemském bytí, ve kterém nemá co činit s fyzickými lidmi; imaginativní nazírání přechází k obrazu předzemských duchovních zážitků. Uvažte jen, co je tím řečeno.
Pohlížíme-li na lidské nitro, nabýváme dojmu, že jistými symbolickými obrazy je míněno lidské nitro, lidská organizace, a že naproti tomu imaginace nesouvisí s lidskou vnitřní organizací, ale s vnějším pozemským životem, že ukazuje na zážitky předzemského bytí. Vedle nich můžeme postavit jen snové zážitky, které se vztahují na pozemské bytí, ale nejsou s nimi ve vnitřní spojitosti. Tato vnitřní spojitost je u snů druhého druhu.
Nuže, co chci vylíčením toho všeho říci? Chci poukázat na to, že způsob pozorování lidského života, který skutečně objevuje záhady života, je intimní. Dnešní
45
člověk pozoruje život hodně povrchně. Kdyby jej pozoroval přesněji, byly by mu nápadné věci, o kterých jsem dnes mluvil. Člověk si vůbec neuvědomuje, jak velký vliv mají na jeho život jeho sny. Pohlíží na sen jako na něco prchavého, protože neví, že do jednoho druhu snů zasahuje jeho já a do druhého druhu jeho astrální tělo. Ale když život chápeme v jeho ještě hlubších projevech, pak se naznačené záhady stávají ještě palčivějšími.
Ti, kteří zde jsou již delší dobu, o takových skutečnostech již slyšeli. Znovu se zmíním o patologickém stavu, který spočívá v tom, že člověk ztratí schopnost upamatovat se na souvislost svého života. Již jsem vypravoval, jak jeden můj známý odešel jednoho dne ze svého bytu a od své rodiny na nádraží, koupil si lístek a jel až do určité stanice jako náměsíčný, nic si nepamatoval. Na přestupní stanici si zase koupil lístek, jel dál a tak jezdil dlouho. Začátek jeho jízdy byl v jednom jihoněmeckém městě. Později, když se ten případ vyšetřoval, se zjistilo, že byl v Budapešti, v Polsku (ve Lvově) atd. Konečně objevil sám sebe – jeho vědomí počalo zase působit – v útulku pro lidi bez přístřeší v Berlíně, kam se posléze dostal. Až do chvíle, kdy se sem dostal, uplynulo několik týdnů, které byly z jeho vědomí vyhlazeny. Vzpomněl si na to, co doma naposled dělal, ale ostatní z jeho vědomí vymizelo. Celou jeho cestu bylo nutno sledovat vnějším způsobem.
Tady vidíme, že při tom, co člověk činí, není jeho já. Kdybyste sledovali příslušnou literaturu, nalezli byste na sta takových případů vynechávajícího vědomí. Co za tím vlastně vězí? Kdybyste začali zkoumat snový svět takového člověka, který upadá do tohoto patologického stavu, objevili byste něco pozoruhodného. Především to, že měl, alespoň v jistých dobách svého života, nanejvýš živé sny, důležité zvláště tím, že si v nich něco předsevzal, že v nich měl nějaké úmysly.
Zkoumáme-li sny zdravého člověka, objeví se nám, že právě toto zasahování úmyslů do snu je buď velmi slabé, nebo se vůbec nevyskytuje. Člověku se zdají všemožné podivnosti, ale úmysly v nich zpravidla nejsou obsaženy. Vyskytnou-li se, pak se za ně člověk zpravidla po procitnutí z takového snu sám sobě vysměje.
Ale zkoumáte-li sny takových lidí s vynechávajícím vědomím, uvidíte, že to jsou lidé, kteří ve snu chovají úmysly a při procitnutí je pojímají velmi vážně, dokonce tak vážně, že pociťují výčitky svědomí, nemohou-li je provést. Mnohdy jsou tyto úmysly vzhledem k zevnímu světu tak pošetilé, že je nemohou uskutečnit, a to je potom trápí a hrozně rozčiluje. To je rub vymizelého vědomí, že člověk pojímá sen vážně, obzvláště sen s úmysly, nikoli sen s přáním. Ten, kdo pozoruje lidi, již za určitých okolností na člověku vidí, zdali se mu něco takového, jako vymizení vědomí, může přihodit. Takoví lidé na sobě mají něco, co ukazuje, že vzhledem k jistým vnitřním a vnějším zážitkům nikdy úplně neprocitají. Pozorujeme-li takového člověka, docházíme postupně k tomu, že každou noc, když spí, vychází se svým já příliš daleko z fyzického a éterického těla, vzdaluje se od něho příliš, takže pak nemůže všechno, co venku zažil, vzít s sebou. Vchází příliš daleko do ducha a nemůže všechno, co v duchovním světě prožívá, vzít s sebou při svém návratu do fyzického a éterického těla. A protože to tak často bere s sebou neúplně, zadrží ho to venku. Co v duchu prožívá příliš hluboce, zadrží posléze jeho já mimo fyzické tělo a pak nastává stav, kdy já není ve fyzickém těle.
V takovém krajním případě, kdy se vyskytne porucha vědomí, jak jsem to vylíčil, je obzvláště zajímavé pozorovat snový život takového člověka. Je jiný než snový život obyčejných lidí, je, řekněme, mnohem zajímavější. Jenže tato zajímavost má svůj rub. Pro poznání lidské bytosti, nikoli pro obyčejný život, je nemoc zajímavější nežli zdraví, pohlížíme-li na ni zevně, nikoli ovšem z nitra pro nemocného člověka. Stejně tak je snový život takového patologického člověka, jak jsem ho vylíčil,
46
skutečně mnohem zajímavější, nežli snový život – nechci říci šosáka – ale současníka. Tady již vidíte jakési spojení já s celým snovým světem. Toto spojení můžete takřka nahmatat. Pak se nám objevují otázky: Jak je tomu se snovými obrazy, které se vztahují na vnitřní orgány, v jejich poměru k imaginacím, které se k nim vztahují? Jak je to s nimi?
Nuže, zevně se to jeví tak, že obrazy, které jsou v imaginacích dány vnitřní organizací, poukazují na to, co je v člověku dříve, než se mu dostane fyzického těla, dříve, než je na Zemi. Snové obrazy se objevují, když už je tu. Imaginace ukazují nazpět, snové obrazy na přítomnost. Ačkoli obyčejnému snovému obrazu, poukazujícímu na vnitřní orgán, odpovídala karikatura tohoto orgánu, kdežto imaginaci odpovídá dokonalý vnitřní orgán, můžeme přece říci: Tato karikatura přece jen má v sobě možnost vyrůst v dokonalý orgán.
Nuže to je začátek úvahy, kterou se budeme zabývat zítra a jejímž kořenem je otázka: Vztahuje se snad to, co podává imaginace, na minulý život člověka a je sen začátkem imaginace v budoucnu? Je snad obsah snu zárodkem obsahu imaginace?
Stojíme před touto významnou otázkou. Vidíme, jak se spojuje to, co získáváme pozorováním snů, s otázkou o opětovných pozemských životech člověka. Ale vidíte také, že je nutno skutečně pohlížet do lidského života hlouběji, nežli je obyčejně lidem pohodlné, máme-li se dostat k tomu, co o lidské bytosti praví iniciační věda.
Přednáškou, jako byla dnešní, bych chtěl zejména vzbudit představu, jak povrchně se v dnešní civilizaci pozoruje člověk a jak je nutná intimita ve všem tomto pozorování. Tato intimita v pozorování již vede k duchovní vědě.
47
VIII
Vztahy snového světa
k imaginativnímu poznání
Jak se stáváme dlužníky života?
Základ karmy
9. února 1924
Včera jsem se pokusil ukázat, jak je možné přiblížit se intimním pozorováním lidského snového života k iniciační vědě. Dnes bude mou úlohou prohloubit to, co jsem se včera pokusil naznačit, ze stanoviska obyčejného vědomí tak, že budu pozorovat stejný předmět z hlediska imaginativního poznání. Budu jej tedy pozorovat tak, jak se tyto věci jeví tomu, kdo na ně pohlíží v imaginacích. Nehleďme zatím k rozdílu mezi oběma druhy snů, o nichž jsem včera mluvil, pozorujme tedy sny vůbec.
Bude prospěšné, když vylíčíme, jaký poměr nalézá samo imaginativní nazírání ke snu, který má člověk, nadaný imaginacemi. Nuže, srovnejme to s oním nazíráním na sebe sama, k němuž dochází ten, kdo má imaginace, pohlíží-li na svou vlastní bytost, pozoruje-li imaginativně lidské orgány buď na sobě, nebo na jiném člověku, nebo orgánovou souvislost, tj. celého člověka jako organismus.
Obojí, jak snový svět, tak fyzický i éterický lidský organismus, se jeví imaginativnímu vědomí docela jinak, nežli vědomí obyčejnému. Imaginující člověk může také snít a sní třeba právě tak chaoticky, jako jiní lidé. Může svět snů zcela dobře pozorovat na základě svých vlastních zážitků, neboť vedle imaginativního života, který je vnitřně uspořádaný a jasný, plyne ovšem i snový svět při obyčejném vědomí právě tak, jako také vnější bdělý život.
Často jsem zdůraznil, že ten, kdo dospěje ke skutečnému duchovnímu nazírání, není snad takový snílek nebo blouznivec, který by neustále žil ve vyšších světech a neviděl vnější skutečnost. Kdo opravdu neustále sní jen ve vyšších světech nebo o nich a nevidí vnější skutečnost, není zasvěcenec; toho je nutno pokládat možná pouze za duševně patologického, ale přece jen patologického člověka. Skutečné iniciační poznání neodvádí od skutečného světa a života a jeho jednotlivých vztahů, nýbrž naopak činí člověka pečlivějším, svědomitějším pozorovatelem než by byl bez schopnosti zření. Je možno říci, že nemá-li někdo smysl pro obyčejné skutečnosti, nemá zájem o jednotlivosti života, o jednotlivosti v životě jiných lidí. Vznáší se nad životem tak „vznešeně“, nestará se o jeho jednotlivosti, a již toto může být znamením, že není schopen skutečného zření.
Imaginující zná velmi dobře snový život z vlastní zkušenosti. Ale v pochopení snu je tu přece rozdíl. Imaginující pociťuje sen jako něco, s čím se spojuje mnohem silněji, nežli se to může dít obyčejným vědomím. Dovede pojímat sen vážněji. Vlastně teprve imaginace ho opravňuje pojímat sen vážněji, neboť činí člověka schopným vidět takřka za snění a postřehovat na snu především jeho dramatický průběh, jeho napětí a řešení, jeho katastrofy a krize, ani ne tak jeho obsah v jednotlivostech. Spíše ho zajímá, spěje-li sen ke krizi, k něčemu radostnému, k něčemu, co člověku ulehčuje nebo přitěžuje, a podobně.
48
Člověka začíná především zajímat tento průběh snu, vidí za kulisy snu. A tu zpozoruje, že sen je něco, co je ve zcela určitém vztahu k lidské duchovní bytosti. Řekne si, že sen je skutečně duchovně lidskou bytostí tak, jako zárodek rostliny je rostlina sama. Člověk se učí vidět v obsahu snu, v jeho dramatičnosti, především duchovního člověka v zárodku. Učí se v tomto zárodečném člověku poznávat vlastně to, co je přítomnému životu cizí. Právě takovéto pozorování poskytuje imaginativnímu vědomí nejsilnější dojmy, protože ve vlastní snící bytosti pociťuje stále silněji, že v sobě chová něco, co poroste mezi smrtí a novým zrozením a vejde do příštího pozemského života. Člověk se ve snu učí pozorovat zárodek příštího pozemského života.
To je neobyčejně důležité a potvrzení toho nacházíme, když tento zvláštní zážitek porovnáme s pohledem na fyzického člověka, jak je před námi se svými jednotlivými orgány. Ten se také imaginativnímu vědomí proměňuje, takže vzniká pocit, podobný tomu, když zelená, svěží, kvetoucí rostlina začíná vadnout. Když člověk s imaginativním vědomím pozoruje plíce, játra, žaludek a zejména mozek člověka jakožto fyzické orgány, řekne si, že vzhledem k duchovnu je to něco uvadajícího.
Řeknete, že to není nic příjemného, vidět v imaginacích fyzického člověka jako uvadající bytost. Kdo pozná iniciační vědu, nebude také nikdy tvrdit, že existuje pouze proto, aby lidem poskytovala příjemnosti. Má člověku dávat pravdu, ne poskytovat příjemnosti. Ale musíme také upozornit, že poznáváme-li fyzického člověka jako uvadající bytost, vidíme v něm zároveň člověka duchovního. Nemůžete takřka vidět zasvitnout člověka duchovního, nepoznáváte-li fyzického jako bytost práchnivějící, uvadající.
Tím se zjev člověka nestává ošklivější, nýbrž naopak krásnější a také pravdivější. Pozorujeme-li duchovní uvadání lidských orgánů, jeví se fyzické orgány a jejich éterický obsah jako něco, co sem přišlo z minulosti, z předešlého pozemského života, a co v nynějším pozemském životě uvadá. Tak v nás skutečně vzniká představa, že ve vývoji uvadajícího člověka, který jako bytost předešlého vtělení uvadá, se tvoří zárodek budoucího pozemského života. Nejvíce uvadá lidská hlava. A právě sen se imaginativnímu vědomí jeví jako výron lidské hlavy.
Naproti tomu se imaginativnímu nazírání jeví nejméně uvadajícím, téměř podobným obyčejnému snu, organismus údů a výměny látek. Proto je svým tvarem a svým obsahem nejvíce spojený s budoucností člověka. Rytmický organismus, to, co je ukryto v hrudním koši, spojuje oba ostatní organismy; je to něco, co udržuje rovnováhu.
Právě duchovnímu nazírání se lidské srdce jeví jako pozoruhodný orgán. Fyzické srdce se jeví jako orgán uvadající, ale v duchovní imaginaci jeho tvar zůstává, jenže je krásnější, ušlechtilejší.
V obrazu, kterým bychom vyjádřili duchovní pohled na člověka, by tudíž byla vyjádřena určitá pravda. Člověk by měl obličej moudrého výrazu, snad i stařecký, dětské nožky a ručky; křídla by naznačovala vzdalování od Země a nějak by bylo také naznačeno srdce, připomínající fyzický orgán.
Je-li totiž někdo schopen imaginativního nazírání na člověka, pak to, co by se pokusil namalovat, nebude symbolické ve špatném smyslu, jaký mají symbolické věci v dnešní civilizaci, kde je všechno ztvrdlé, nudné. Naproti tomu bude obsahovat prvky fyzického bytí a to takové, které zároveň z fyzického bytí vyzdvihují. Mluvíme-li o duchovním světě, musíme totiž začít mluvit poněkud v paradoxech, protože duchovní svět opravdu vypadá jinak, nežli fyzický a proto vypadá paradoxně. Začíná-li někdo nazírat na člověka s imaginativním poznáním, potom pohlíží-li na hlavu, má pocit: Ach, jak bystře teď musíš myslet, máš-li před touto lidskou hlavou
49
obstát. Uvažuje-li pozorující člověk o lidské hlavě s imaginativním vědomím, připadá si čím dál tím více jako slabomyslný, protože bystrým myšlením, na které je v životě zvyklý, nemůže tento zázračný útvar fyzické lidské hlavy snadno pochopit. Přeměňuje se v duchovní útvar a je ve svém uvadání ještě podivuhodnější, když silně ukazuje svůj tvar; mozkové závity se opravdu stávají jakoby něčím, co uvadnuto v sobě chová hluboká tajemství světového utváření. Když člověk začíná rozumět lidské hlavě, nahlíží hluboko do tajemství světového utváření a cítí se neustále „na hlavu padlým“, chce-li hlavě rozumět.
Chce-li však s imaginativním vědomím porozumět soustavě údů a výměny látek, musí si naproti tomu říci: Tady ti tvůj bystrý rozum nepomůže, musíš vlastně spát a snít o člověku, protože této organizaci člověk porozumí nejlépe, když o člověku bděle sní.
Vidíte tedy, že je nutno pečlivě rozlišovat, začneme-li imaginativně pozorovat fyzickou organizaci člověka. Pozorujeme-li jeho hlavu, musíme být důvtipní, velice důvtipní. Pozorujeme-li jeho soustavu údů a výměny látek, musíme se stát snícími. Chceme-li imaginativním nazíráním porozumět podivuhodnému útvaru rytmické soustavy člověka, musíme se skutečně jako kyvadlo pohybovat mezi sněním a bděním.
Ale to všechno se jeví jako pozůstatek dřívějšího pozemského života, to člověk prožívá, když bdí. Jen toto zasahuje do nynějšího pozemského života a dává mu v jednání tolik, kolik člověk o svém jednání sní, jen tolik člověk skutečně koná sám; to ostatní v něm konají bohové. Potud zasahuje přítomnost. Všechno ostatní přichází z dřívějších pozemských životů. To na člověku vidíme, máme-li jej před sebou s jeho uvadající fyzickou organizací. A pohlížíme-li na to, co o sobě ví, když sní ve spánku, máme před sebou to, co připravuje pro příští pozemský život. Tyto věci je možno navzájem velmi dobře rozlišovat.
Imaginace tedy vede z tohoto pozorování bdícího a spícího člověka přímo k nazírání na vývoj, který jde od jednoho pozemského života k druhému.
Ale zcela zvláštní postavení zaujímá v tomto jak bdícím, tak spícím člověku duševní prvek, který nazýváme vzpomínkou; to, co se uchovává v paměti. Pozorujte své obyčejné vzpomínky! Víte, že to, nač si vzpomínáte, ze sebe vyjímáte jako myšlenky, jako představy. Jsou to představy minulých zážitků. Víte, že v těchto vzpomínkách zážitky ztrácejí život, výraznost, barvy, atd., atd. Zážitky jsou ve vzpomínkách vybledlé. Ale vzpomínka se nám přece jen musí jevit tak, že velmi silně souvisí s podstatou člověka, ba víc než to, musí se nám jevit jako sama podstata člověka. Člověk však obyčejně není duševně dost poctivý, aby si v tomto směru přiznal to, co je třeba si přiznat.
Ale ptám se vás: Když obrátíte pohled do svého nitra, abyste to dobře pochopili, co je potom to, co nazýváte svým já? Což je něco jiného než vzpomínky? Chcete-li dospět ke svému já, budete v sobě sotva cítit něco jiného, než vzpomínky na život. Shledáte sice, že tyto jevy jsou prostoupeny jakousi aktivitou, ale ta zůstává velmi mlhavá a temná. Co se živě jeví jako já, to jsou v pozemském životě právě vzpomínky.
Jak se jeví imaginujícímu vědomí tento svět vzpomínek, který v sobě jen potřebujete vyvolat, abyste před sebou měli všechnu jejich mlhavost a duševnost?
Před imaginací se svět vzpomínek ihned rozšiřuje a stává se mohutným tabló, přehledem, v jehož obrazech vidíme všechno, co člověk v přítomném životě prožil. Je-li toto člověk a v něm vzpomínka, imaginací se tato vzpomínka ihned rozšíří až ke zrození. Člověk se cítí jakoby vyšel z prostoru. Je tu samé dění.
50
Když člověk přehlíží celý dosavadní pozemský život, pohlíží na tabló. Čas se stává prostorem. Pohlížíme do něho jako do stromořadí. Přehlížíme celý dosavadní život jako tabló, jako panoráma, a můžeme říci, že se vzpomínka rozšiřuje. Máme-li ji v obyčejném vědomí, je jakoby v jediném okamžiku. Obyčejnému vědomí se to skutečně jeví takto: Je-li člověku např. řekněme 40 let a vzpomíná-li si obyčejným způsobem na něco, co zažil před dvaceti lety, pak se to jeví tak, jako by to bylo sice velmi vzdálené v prostoru, ale jakoby to přece jen bylo tady. Když si však člověk vzpomíná imaginativním způsobem, ví, že to setrvává, že to nezmizelo, tak jako nezmizely vzdálené stromy ve stromořadí. Je to tu. Tak člověk pohlíží na toto tabló. A poznává, že vzpomínka, kterou máme v obyčejném vědomí, je čirá iluze.
Chápeme-li vzpomínku, kterou máme v obyčejném vědomí, jako skutečnost, je to opravdu tak, jako když průřez stromu pokládáme za skutečný kmen stromu. Tento průřez vlastně není nic. Je to jen obraz, kmen stromu je nad ním a pod ním. A tak tomu opravdu je, když chápeme vzpomínky imaginativně. Tu poznáváme celou nicotnost obsahu jednotlivých vzpomínek. To celé se rozšíří až téměř ke zrození, popřípadě ještě i dále. Všechno minulé se stává přítomným. Jeví se to sice perspektivně vzdálené, ale je to zde.
Když to člověk jednou pochopil a má takový názor, pak přichází ono poznání, které je schopno neustálého pozorování a které praví, že člověk má krátce po smrti, když opustí své fyzické tělo, po několik dní tento zpětný přehled jako něco samozřejmého. Když člověk prochází branou smrti, prožívá nejprve po několik dní pohled na panoráma svého života, vidí svůj život v mohutných, zářících, výrazných obrazech.
Když pokračujeme v imaginativním poznání, jistým způsobem se náš život obohacuje, a přiměřeně chápeme to, co jsme dříve chápali jinak. Tak na příklad své chování k jiným lidem. Chápeme úmysly, které jsme měli při svém chování, činy, které jsme vykonali a celý způsob, jak jsme se k lidem chovali. O tom můžeme v obyčejném životě více či méně v jednotlivém případě uvažovat podle toho, jsme-li více nebo méně bezmyšlenkovití. Ale teď máme právě představu o způsobu svého vlastního chování. Ale co chápeme, je přece vlastně jenom část věcí. Dejme tomu, že jinému člověku učiníme dobrý nebo zlý skutek. Uvidíme výsledek dobrého skutku, spokojenost druhého člověka; snad jsme mu v tom či onom směru prospěli. Uvidíme tedy takové následky svého jednání, jaké mohou nastat ve fyzickém světě.
Jestliže jsme vykonali zlý skutek, uvidíme, jak jsme člověka poškodili, jak je nespokojen, jak třeba i fyzicky trpí atd., atd. To všechno budeme moci ve fyzickém životě pozorovat, nebudeme-li před tím prchat, nebude-li nepříjemné pozorovat následky svých skutků u jiného člověka.
Ale to je jenom jedna stránka věci. Každé jednání vůči jiným přírodním říším má ještě jinou stránku. Dejme tomu, že jste prokázali nějakému člověku dobrý skutek. Tento skutek má v duchovním světě určitý význam. V duchovních světech z něho takřka vychází teplo, duchovní paprsky tepla. Z dobrého skutku, který prokážeme jinému člověku, proudí v duchovním světě duševní teplo. Ze zlého skutku, který jsme druhému člověku učinili, proudí duševní chlad.
Tak skutečně do duševního světa jaksi vsouváme duševní teplo a duševní chlad, podle způsobu, jak se chováme k jiným lidem.
Jiné jednání člověka je zase takové, jakoby v tom či onom směru v duchovním světě působily jasné, zářící paprsky. Zkrátka můžeme říci, že z toho, co v životě na Zemi konáme, prožíváme vlastně jen polovinu.
Přistoupíme-li nyní k imaginativnímu vědomí, mizí tedy před ním vlastně to, co druhé vědomí již beztoho ví. Dostalo-li se druhému člověku pomoci, nebo byl-li
51
poškozen, to je věc obyčejného vědomí, aby to pochopilo. Ale co nějaké jednání, ať dobré nebo zlé, moudré nebo pošetilé, působí v duchovním světě – duševní teplo nebo chlad, duševní jas nebo temnotu atd. – v tom je veliká rozmanitost, to vystupuje před imaginativním vědomím, to začíná zde. Řekneme si: I když jsi to nevěděl, když jsi ve svém jednání nechal působit své obyčejné vědomí, to ještě neznamená, že to neexistovalo. Jen si nenechej zpochybnit to, co jsi při svém jednání nevěděl – že to jsou prameny světelného a tepelného duševního záření, a že když jsi to neviděl a neprožil, že to snad není. Prožil jsi to, ale v podvědomí. Tím vším jsi prošel. Tak jako to teď vidí tvé oči, tvé duševní oči většího vědomí, že jsi dobrým skutkem, který jsi učinil, jinému pomohl, nebo že jsi zlým činem někoho poškodil, tak tvé podvědomí zcela souběžně prožívalo to, co čin znamenal v duchovním světě.
Ve chvíli, kdy je člověk ve svém imaginativním vědomí tak daleko, že je toto vědomí dostatečně silné, zírá nejen jako na panoráma svých zážitků, ale nutně si uvědomuje, že vůbec není celým člověkem, jestliže neprožívá, co nechal být neprožito, tuto druhou stranu svého jednání, svého pozemského života. Proti tomuto panoramatu, jež sahá až ke zrození nebo za ně, si člověk postupně připadá jako mrzák, jakoby mu byl některý úd useknut. Stále si říká: To bys přece měl spoluprožívat; vypadáš vlastně, jako by ti bylo vzato tvé oko, useknuta tvá noha. Polovinu svých zážitků jsi neměl. To musí nastat v průběhu imaginujícího vědomí – člověk se vzhledem k zážitkům musí cítit jako zmrzačený, především cítí, že mu obyčejný život něco zakrývá.
V naší dnešní materialistické době je to obzvláště prudké, neboť tato doba vůbec nevěří, že lidské jednání má větší cenu a větší význam, než jaký má pro obyčejný život, který probíhá zevně ve fyzickém světě. Tvrdí-li se, že se v duchovním světě děje ještě něco zvláštního, pokládá se to více nebo méně za pošetilost; ale je tomu tak. Před inspirovaným vědomím se objevuje tento pocit zmrzačení. Člověk si řekne: Musíš opravdu získat možnost, abys prožil všechno, co jsi neprožíval. Ale to je téměř nemožné. Možné je to pouze v jednotlivostech, ve velmi skrovné míře.
Ten, kdo život prohlédá hlouběji, pociťuje jako něco vážného to, že z něho vlastně za svého pozemského života mnohé nemůže splnit, že musí takřka dát dlužní úpis budoucnosti. Musí si říci, že život ukládá lidskému prožívání úkoly, které člověk v tomto pozemském životě vůbec nemůže vykonat, musí je zůstat vesmíru dlužen a prožívat je teprve, až projde branou smrti. Takto iniciační moudrost silně obohacuje život, i když častokrát velmi tragicky. To když člověk pociťuje vůči životu nezbytný dluh, nutnost dát bohům dlužní úpis a říci: To mohu prožívat teprve až zemřu; teprve potom mohu prožívat to, co jsem byl vesmíru dlužen.
Toto vědomí, že vnitřní život musí člověk zčásti prožívat v jakési směnce na budoucnost po smrti, nesmírně prohlubuje lidský život. Duchovní věda není k tomu, aby teoreticky podávala vědění o tom či onom; tomu, kdo studuje duchovní vědu, jako se studují jiné věci, bude užitečnější, bude-li studovat kuchařskou knihu. Tu bude alespoň nucen pohlížet na věc ne pouze teoreticky, protože život, hlavně život žaludku a vše, co s tím souvisí, pečuje o to, aby se kuchařská kniha chápala vážněji než pouhá teorie. Je nutné, aby – dostane-li se k člověku duchovní věda – prohlubovala život citově.
Nesmírným prohloubením života je to, je-li člověk upozorněn na tento dluh bohům, a když si řekne: Polovinu života na Zemi vlastně nemohu prožívat, protože se skrývá pod povrchem bytí. Pozná-li člověk zasvěcením, co se tu obyčejnému životu skrývá, pak již může poněkud nahlédnout do toho, co je dlužen. Obyčejným vědomím tento dluh vidí, ale nedovede číst tento dlužní úpis, který by sám měl dát. Iniciačním vědomím sice dlužní úpis číst může, ale nemůže ho v obyčejném životě
52
zaplatit. Musí čekat, až přijde smrt. Dosáhl-li člověk tohoto vědomí, prohloubil-li své lidské svědomí tak, že je v něm toto vědomí zcela živé, dozrál k tomu, aby lidský život sledoval dále oním zpětným pohledem na tabló, o němž jsem mluvil, při kterém jde až ke zrození. Potom vidí, jak po několika dnech začíná nutnost prožívat to, co nechal neprožito.
Člověk nyní musí prožívat každý jednotlivý čin, který vykonal vůči lidem nebo světu a který nechal neprožit. Nejprve se objeví činy, které konal před svou smrtí, potom činy předchozí. Nejdříve si uvědomí světový význam zlých činů, nebo dobrých činů, které vykonal naposledy. Co při nich prožíval na Zemi, odpadá. Teď prožívá, jaký význam mají pro svět.
Tak to pokračuje; člověk prožívá svůj život ještě jednou zpětným postupem. V době, kdy takto prožívá svůj život v jeho světovém významu, ví, že je stejně spojen se Zemí, protože to, co prožívá, je jen druhá stránka jeho pozemských činů.
Pohleďte, tu pak člověk cítí, jakoby nyní byl jeho budoucí život nesen v klínu vesmíru. Co nyní člověk prožívá, je jakýsi embryonální stav dalšího života mezi smrtí a novým zrozením, jenže jej nenese matka, ale svět. Totiž svět toho, co zde ve fyzickém bytí neprožil. Své fyzické bytí prožívá ještě jednou zpětným postupem, ale v jeho světovém významu. Prožívá je tu s vědomím silně rozděleným.
Když zde ve fyzickém světě jako člověk pohlížíme na bytosti kromě nás, cítíme se vůči nim jako král. Třebaže lva nazýváme králem zvířat, cítíme se jako lidé nad něj stále ještě povýšeni. Člověk má vůči bytostem jiných říší pocit, že stojí pod ním. Může je posuzovat, ale nepřipisuje jim schopnost, že mohou posuzovat ony jeho. Stojí nad ostatními bytostmi jiných přírodních říší.
Jiný pocit má člověk, když po smrti prochází svým životem, a prožívá jej, jak jsem to právě vylíčil. Tu nepociťuje, že jsou před ním přírodní říše, nad které je povznesen, ale má pocit, že stojí podřízen před říšemi duchovního světa. Má teď pocit, že on je nejnižší, a ostatní že stojí nad ním.
Když takto prochází tím, co bylo dříve neprožito, pociťuje všude bytosti, které jsou nad něho povzneseny, a kterým on je podřízen. Tyto bytosti přinášejí své sympatie a antipatie tomu, co prožívá jako následek svého pozemského života. Člověk je hned po smrti jako v nějakém duchovním dešti. Prožívá své činy ještě jednou, totiž jejich duchovní stránku, ale přitom stékají dolů sympatie a antipatie vznešených bytostí, které stojí nad ním. Je pokryt a zalit sympatiemi a antipatiemi. A tu pocítí, že to, co ozařuje sympatie vznešených bytostí vyšších hierarchií, je přijímáno do vesmíru a je v něm dobrým příspěvkem. Nač padnou antipatie vznešených bytostí, to je odmítnuto. Člověk cítí, že by to byl špatný příspěvek vesmíru, kdyby to při sobě nepodržel.
Zlý čin, provedený vůči někomu, je zalit antipatiemi vznešených bytostí. A člověk cítí, že toto spojení s jejich antipatiemi by bylo něco neobyčejně špatného pro vesmír, kdyby to, co zlý čin pro celý vesmír znamená, k sobě nepřipoutal, kdyby to ze sebe vypustil. Z toho důvodu shromažďuje člověk to, co přijímá antipatie vznešených bytostí.
Tím člověk pokládá základ ke své karmě, k tomu, co potom působí do příštího pozemského života, aby to bylo vyrovnáno jinými činy.
Tento průchod lidské bytosti duševní oblastí po smrti je možno takřka líčit více po stránce zevní, jak jsem to učinil ve své knize „Theosofie“. Tam se to líčí více myšlenkovým postupem, na jaký je zvyklá naše doba. Nyní, když jaksi rekapituluji, co jsem líčil ve Všeobecné anthroposofické společnosti – systematiku anthroposofie, chci tyto věci vylíčit spíše niterně, takže můžete tušit, jak to člověk prožívá ve stavu posmrtném ve své lidské bytosti, ve své lidské individualitě.
53
Když to takto prohlédáme, můžeme ještě jednou obrátit zrak na snový svět. Ten se nám objeví v novém světle. Vidíme-li, jak člověk po smrti prožívá duchovní stránku svých pozemských činů, svého pozemského bytí a svých pozemských myšlenek, můžeme zase pohlédnout na snícího člověka, na všechno, co člověk zcela nevědomě prožil. Teď se objeví rozdíl mezi tím, když to prožíval ve spánku a když to prožívá po smrti.
Pozorujte lidský pozemský život! Jsou tu stavy bdělé, stále přerušované spánkem. Nuže, předpokládáme-li, že člověk není ospalec, stráví asi třetinu svého života spaním. V této třetině svého života prožije skutečně tu druhou duchovní stránku svých činů, jenže o tom nic neví. Ve snu je to jen lehké čeření vln. Tu zpozorujeme leccos z této druhé stránky, ale to je jen slabé čeření vln na povrchu. V hlubokém spánku však nevědomky prožíváme duchovní stránku svého denního života.
Můžeme tedy říci: Ve vědomém denním životě prožíváme to, co lidé myslí a cítí, jak se jim od nás dostává nebo nedostává pomoci. Ve spánku nevědomě prožíváme to, co myslí bohové o našich činech a o našich myšlenkách za bdělého života. Ale nic o tom nevíme. Proto si připadá ten, kdo nahlíží do tajemství bytí, tak zmrzačen, jak jsem vám to líčil, tak obtížen dluhem. To všechno zůstalo v podvědomí. Po smrti tím člověk prochází skutečně vědomě. Proto prožívá tu část života, kterou prospal, ještě jednou, tedy asi třetinu doby pozemského života. Když tedy někdo projde branou smrti, prožívá opět zpětným postupem noc za nocí, jenže to, co prožíval každé noci nevědomě, nyní prožívá vědomě. Můžeme tedy říci, i když to téměř vypadá, jako bychom se těmto obyčejně vážným věcem posmívali: Prospí-li někdo větší část svého života, trvá toto znovuprožívání po smrti déle, spí-li málo, trvá kratší dobu, průměrně však třetinu, protože třetinu prospí. Dosáhl-li tedy někdo v pozemském fyzickém životě 60 let, trvá toto prožívání po smrti 20 let. A v té době prochází jakýmsi embryonálním stavem, připravujícím ho pro duchovní svět.
Když tím projde, je teprve od Země uvolněn. Pak ho již Země nezahaluje. Teprve je vlastně zrozen pro duchovní svět, v němž žije mezi smrtí a novým zrozením. Když vyklouzne ze slupek pozemského bytí, které na sobě dosud měl, ovšem duchovně, cítí to jako zrození pro duchovní svět.
54
IX
Lidská schopnost vzpomínky
10. února 1924
Z předešlých přednášek jste viděli, jak významné výhledy se naskýtají na lidské bytí a jeho spojení se světem, obrátíme-li pozornost na lidskou schopnost vzpomínky. Dnes proto budeme pozorovat tuto schopnost samu o sobě, jak se nám jeví ve svých různých fázích v lidském životě, především v obyčejném vědomí, které má člověk mezi zrozením a smrtí.
Co člověk ve svém bohatém životě prožívá ve svém myšlení, cítění a chtění i rozvíjením svých fyzických sil, to přeměňuje ve vzpomínky, a čas od času se ve svém duševním životě vrací ke vzpomínkovým obrazům toho, co prožil.
Ale když srovnáte tyto volně se vynořující nebo úmyslně vyvolané vzpomínkové obrazy a jejich mlhavost, jejich pouhé bytí jako myšlenky a představy, se silnými zážitky, na něž se vztahují, řeknete, že vzpomínky jsou právě jen obrazy. Ale tyto obrazy jsou tím, co si ve svém já ze svých zážitků v zevním životě uchováváte. Vzpomínky v sobě chováme skoro jako poklad, vydobytý z našich zážitků. A ztratíme-li něco v chorobných případech z těchto vzpomínek – o čemž jsem také již mluvil – pak je to poškození našeho samotného já. Cítíme, že je naše nejvnitřnější bytost, naše já poškozeno, jestliže díky nemoci musí něco vypustit z pokladu vzpomínek, který náš život činí celistvým. Mohli bychom také poukázat na hrozné stavy, jaké se někdy vyskytují při mozkové mrtvici, kdy jsou určité části uplynulého života ze vzpomínek vyhlazeny.
Pohlédneme-li v jistém bodě svého života zpět na uplynulý život od posledního zrození, pak, máme-li se pokládat za člověka s duší, jistě pociťujeme souvislost vzpomínek.
To je několik rysů, které poukazují na to, čím je schopnost vzpomínky ve fyzickém pozemském životě. Je však ještě něčím mnohem více. Co by pro nás byl zevní svět se svými stále se obnovujícími dojmy, se vší svou životností, kdybychom nebyli schopni připojit nové dojmy ke vzpomínce! A jistě ne naposledy můžeme říci: Všechno učení konec konců spočívá v tom, že nové, jehož se člověku dostává, se připojuje k tomu, co již chová ve svých vzpomínkách. Veliká část školní metodiky spočívá v tom, že nacházíme nejracionálnější způsob, jak to nové, co máme dětem vštípit, připojit k tomu, co můžeme vyvolat z pokladu jejich vzpomínek.
Zkrátka, při všem se nakonec dovoláváme vzpomínky, jde-li o to, aby zevní svět vstoupil do duševna a duševno samo aby pociťovalo a vnitřně prožívalo vlastní bytí. Vzpomínka je tedy nejdůležitější a nejobsáhlejší část niterného života člověka v jeho pozemském bytí.
Pozorujme však vzpomínku ještě z jiného hlediska!
Dobře víme, že souhrn vzpomínek, který v sobě chováme, je vlastně fragment, zlomek. Tak mnohé průběhem života zapomínáme, ale jsou v životě okamžiky, kdy se znovu vynoří to, co jsme dávno zapomněli. Jsou to obzvláště okamžiky, kdy se člověk blíží smrti; tu se vynořuje leccos, co již bylo jeho vědomé vzpomínce velmi vzdáleno. Umírající lidé si náhle vzpomínají na věci, které z jejich vědomé vzpomínky dávno zmizely. A zkoumáme-li intimně sen, který přece také souvisí se vzpomínkou, skutečně shledáme, že se v něm vynořují věci, které člověk zcela jistě prožil a minul
55
je bez povšimnutí, ale které jsou přesto v jeho duševním životě. Vynořují se právě tehdy, když tomu nepřekáží fyzický a éterický organismus, když jsou astrální tělo a já ve spánku samy. Obyčejně si toho člověk nevšímá. Proto nepoznává, že právě vědomá vzpomínka je jen zlomek toho všeho, co do sebe přijímáme, a že vlastně stejným způsobem ze života mnohé přijímáme přímo do podvědomí a potom niterně zpracováváme.
Nuže, pokud žijeme pozemským životem, potud pokládáme při vzpomínce za podstatné, že se může vynořit z duševních hlubin ve formě vzpomínkové myšlenky. Myšlenky na to, co jme prožili, přicházejí a zase odcházejí. Hledáme je. Pokládáme to za podstatu vzpomínky.
Ale když procházíme branou smrti, následují po pozemském životě dny, kdy se objevují jako v mohutné perspektivě obrazy právě uplynulého pozemského života. Jsou najednou tu. Co bylo před mnoha lety, je tu zároveň s tím, co bylo před několika dny. Jako jsou v prostoru a v prostorové perspektivě předměty vedle sebe, tak je nyní to, co jsme prožívali v čase, vedle sebe ve vnitřní perspektivě časové; ale je to najednou tu. Jenže se to zakrátko stává stále mlhavější a stále méně zřetelné. Když ve fyzickém pozemském životě hledíme do sebe, cítíme, že obrazy toho, co jsme prožili, jsou v nás jako sbaleny, nyní však tyto obrazy rostou a mohutnějí. Pociťujeme, jakoby svět do sebe pojímal obrazy našich vzpomínek. Co je po smrti nejprve úzce omezeno, ve vzpomínkovém tabló, to stále roste, ale stává se zároveň mlhavější. Pak shledáme, že se to rozšířilo jakoby do celého vesmíru, ale slabě, takže sotva ještě tušíme, co jsme dříve tak zřetelně viděli. Tušíme to, a potom to zmizí v dálavách. Již to zde není.
To je druhá forma, kterou má vzpomínka, jakási druhá metamorfóza, proměna ve dnech hned po smrti. To je fáze, o níž můžeme říci, že naše vzpomínky odlétají do vesmíru. Všechno, s čím jsme spojovali své bytí mezi zrozením a smrtí tak těsně, jako se vzpomínkou, se rozšiřuje, roste, stává se stále mlhavější a konečně se ztrácí ve vesmírných dálkách.
Je to, jako bychom v nich viděli mizet ono já, které jsme vlastně označovali jako své já ve svém pozemském životě. A ke konci těchto několika dnů, ve kterých toto prožíváme, si vzhledem ke svým rozptylujícím se vzpomínkám musíme říci, že my sami se rozptylujeme a rozšiřujeme do vesmíru, až konečně prožijeme okamžik, kdy cítíme, že nás vesmírné dálky přijímají s tím, v čem jsme se cítili mezi zrozením a smrtí.
Když takřka projdeme tímto nadsmyslovým omámením, touto nadsmyslovou mdlobou, která nám vzala vnitřní vědomí pozemského bytí v souhrnu vzpomínkových představ, žijeme potom ve třetí fázi vzpomínky. Tato třetí fáze, toto třetí údobí nás učí: To, co jsme v pozemském bytí za pomoci vzpomínek označovali jako naše já, se rozptýlilo do vesmírných dálek a takřka nám před námi dalo důkaz své nicotnosti. Kdybychom byli jen to, co by mohlo být uchováno v našich vzpomínkách mezi zrozením a smrtí, byli bychom za několik dní po smrti ničím.
Noříme se do něčeho zcela jiného. Poznáváme, že své vzpomínky nemůžeme udržovat. Svět nám je po smrti bere.
Ale za všemi vzpomínkami, které jsme chovali v pozemském životě, tkví něco objektivního. Duchovní protějšek, o kterém jsem včera mluvil, je vepsán do světa. A nyní se do tohoto duchovního protějšku našich vzpomínek ponořujeme. Jestliže jsme od svého narození až ke smrti měli zážitky, pak jsme něco prožili s tímto člověkem, s onou rostlinou, s oním pramenem, se vším, s čím jsme se za svého života setkali. Všechno z toho, co jsme zažili, zůstává ve svém duchovním protějšku vepsáno do duchovní skutečnosti, v níž mimo fyzickou skutečnost také stále jsme.
56
Každý stisk ruky, který jsme s někým vyměnili, má svůj duchovní protějšek. Ten je vepsán do duchovního světa. Je tu. Obrazy tohoto života máme před sebou, jen když v prvních dnech po smrti pohlížíme na svůj život. Takřka nám zakrývají to, co je do světa vepsáno našimi činy, našimi myšlenkami, našimi city.
Ve chvíli, kdy branou smrti vstupujeme do – řekněme – jiného života, jsme naplněni tím, co máme před sebou v onom životním tabló, které obsahuje obrazy, jdoucí perspektivně až ke zrození i za ně. Ale právě tyto obrazy mizí ve vesmírných dálkách.
Ale potom se ukazují duchovní protějšky všech činů, které jsme konali až ke zrození. Stávají se viditelnými, ale tak, že dostáváme přímo popud, abychom všemi těmi zážitky prošli ještě jednou zpětnou cestou. Člověk obyčejně ví, jde-li např. z Dornachu do Basileje, že může také jít z Basileje do Dornachu, protože má zde ve fyzickém světě příslušnou představu prostoru. Ale ve svém obyčejném vědomí neví, že jde-li od zrození až ke smrti, může také jít od smrti až ke zrození. Právě tak jako můžeme jít ve fyzickém světě z Dornachu do Basileje a také nazpět, můžeme jít od smrti až ke zrození, jako jdeme v pozemském fyzickém životě od zrození až ke smrti.
To činíme v duchovním světě, když zpětným postupem prožíváme duchovní protějšky všech zážitků, které jsme měli zde v pozemském životě. Měli jsme, řekněme, nějaký zážitek s něčím v mimolidské přírodní říši; třeba se stromem. Tento strom jsme pozorovali, nebo jsme jej jako drvoštěpové káceli. To všechno má duchovní protějšek. Pro celý vesmír, pro duchovní svět, má především význam, zdali jsme jej pouze pozorovali, nebo jej skáceli, nebo s ním udělali něco jiného. To, co můžeme s fyzickým stromem zažít, jsme zažili v pozemském fyzickém životě; duchovní protějšek tohoto zážitku prožíváme nyní zpětným postupem od smrti až ke zrození.
Jestliže jsme měli nějaký zážitek s jiným člověkem, např. když jsme mu způsobili bolest, je jeho duchovní protějšek již ve fyzickém světě, jenže to není náš zážitek, je to bolest, kterou druhý člověk trpí. U nás snad byla příčinou této bolesti dokonce jistá libost, spojená s tím, že jsme mu bolest způsobili. Naplňovala nás pomsta nebo něco takového. Když teď jdeme nazpět svým životem, nemáme svůj, nýbrž jeho zážitek, to, co zažil naším činem. To také náleží k duchovnímu protějšku, a je to vepsáno do duchovního světa. Člověk zkrátka prožívá duchovním způsobem své zážitky ještě jednou zpětným postupem od smrti ke zrození.
Toto prožívání je spojeno, jak jsem již včera řekl, s tím, že cítíme, jak na něm mají účast bytosti, které jsou nad člověkem. Když se prodíráme duchovními protějšky svých zážitků, je to tak, jakoby se neustále shora řinuly sympatie a antipatie duchovních bytostí, které mají právě sympatie nebo antipatie s našimi činy, s našimi myšlenkami v jejich zpětném prožívání. Přitom cítíme vzhledem ke každé jednotlivosti, kterou jsme na Zemi vykonali, ať v myšlenkách, v citech, v podnětech vůle nebo v činech, jakou cenu má pro bytí určované duchovnem. Trpkou bolestí prožíváme škodlivost nějakého činu, kterého jsme se dopustili. S palčivou žízní prožíváme vášně, které jsme měli v duši. Prožíváme je tak dlouho, pokud dostatečně nepochopíme bezcennost vášní pro duchovní svět a nepovzneseme se nad ně, což závisí na fyzické osobnosti na Zemi. Když to pozorujeme, je zajisté velmi patrné, jaká je vlastně hranice mezi tím, co je duševní a co patří fyzickému. Pohleďte, člověk snadno pohlíží na něco takového, jako je žízeň nebo hlad, jako na něco fyzického. Zajisté, protože žízeň a hlad jsou jisté změny v organismu. Ale prosím vás, milí přátelé, představte si, že by tytéž změny, které jsou v lidském fyzickém organismu, má-li člověk žízeň, byly v nějakém těle, které není oduševněno. Mohou tu přece být tytéž změny, ale neoduševnělé tělo nebude mít žízeň. Jako chemik můžete zkoumat,
57
které změny ve vás jsou, máte-li žízeň. Způsobíte-li nějakým způsobem tytéž změny ve stejných látkách a stejném spojení sil v těle, které není lidsky oduševněno, nebude mít žízeň. Žízeň není právě něco, co žije ve fyzickém těle, žízeň je něco, co žije při změnách fyzického těla v duševnu, v astrálnu. Rovněž tak hlad. A má-li někdo v duši velikou libost z nějakého uspokojení způsobeného fyzickými úkony ve fyzickém životě, je to tak, jako když má zde ve fyzickém životě žízeň.
Duše pociťuje žízeň, palčivou žízeň po věcech, které si zde člověk zvykl uspokojovat fyzickými úkony. Ale ty nejsou možné, když jsme odložili fyzické tělo. Veliká část života po smrti při tomto zpětném postupu, který jsem zde naznačil, je naplněna tím, že si člověk ve své duchovně-duševní bytosti teprve musí zvykat žít bez fyzického těla. Nejprve má neustále palčivou žízeň po tom, co lze uspokojit jen fyzickým tělem. Jako si dítě musí zvykat užívat svých orgánů, jako se musí učit mluvit, tak si musí člověk v životě mezi smrtí a novým zrozením zvykat nemít již své fyzické tělo jako základ svých duševních zážitků. Musí vrůstat do duchovního světa.
Popisy tohoto života, které činí třetinu doby života fyzického, jak jsem řekl včera, jej líčí přímo jako peklo. Čtete-li popisy, jaké jsou např. v literatuře staré Theosofické společnosti o tomto životě, který je tam podle orientálního zvyku nazýván kámalókou, jistě vám naskočí husí kůže. Nu, tak tomu není. Tak se to může jevit, když tyto věci srovnáváme přímo s pozemským životem, ale tady je to něco neobyčejného, protože se právě musíme ihned vpravit do duchovních protějšků a hodnot, odpovídajících tomu, co jsme na Zemi prožili. Co jsme tedy na Zemi prožili jako blahobyt, tam je strádání, trpké strádání. Uspokojující je vlastně jen to, co jsme na Zemi prožili jako něco neuspokojujícího, bolestného, jako utrpení. V mnohém směru, srovnáváme-li to s pozemským životem, je v tom, co tam prožíváme, něco hrůzného, ale to právě nemůžeme srovnávat přímo s pozemským životem, protože to přece neprožíváme v něm, nýbrž po něm, a protože potom neusuzujeme pozemskými pojmy.
Jestliže tedy po smrti např. prožíváte bolest, kterou jste jinému způsobili, řeknete si – musím to tak vyjádřit: Kdybych tuto bolest neprožíval, zůstal bych nedokonalou lidskou duší, neboť škoda, kterou jsem ve vesmíru spáchal, by mi musela neustále něco odnímat. Prožívám-li vyrovnání, stávám se celým člověkem.
Záleží na vnitřním duševním uspokojení člověka, jak těžce se propracovává k úsudku post mortem, k úsudku po smrti, že je vlastně dobrodiním pociťovat bolest za to, že jsme způsobili bolest někomu jinému.
Může to být těžké, propracovat se k tomuto úsudku; ale je jisté duševní uzpůsobení, které již zde v pozemském životě poznává něco o nadsmyslovém životě. Toto duševní uzpůsobení pociťuje dokonce jako blaženost bolestné vyrovnávání mnohého, co bylo v pozemském životě, protože právě jím jde člověk kupředu ve zdokonalování svého lidství. Jinak by v tomto zdokonalování zůstal pozadu. Jestliže jste druhému způsobili utrpení, máte menší cenu, nežli jste měli před tím, než jste mu utrpení způsobili. A usuzujete-li rozumně, řeknete: Když jsem jinému způsobil utrpení, jsem pro vesmír horší lidskou duší, nežli jsem byl, pokud jsem mu to nezpůsobil. Před tím jsem měl větší cenu. A budete pociťovat jako dobrodiní, když budete moci po smrti nalézt vyrovnání tím, že toto utrpení nyní rovněž zakoušíte. Pohleďte, milí přátelé, to je třetí fáze toho, co v nás žije jako vzpomínka. Vzpomínky, které jsme v sobě chovali, se nám nejprve po několik dní po smrti zhušťují v obrazy, ale potom se rozptylují ve vesmíru. Náš vnitřní život ve formě myšlenek se vrací do vesmíru. Ale ve světě samém je duchovně vepsáno, co jsme prožili. A když jsme ztratili vzpomínky, které jsme v pozemském životě v sobě měli uzavřeny, když se rozptýlily do dálek, vrací nám je svět ze svých záznamů, z objektivna.
58
Je sotva silnější důkaz spojení člověka se světem nežli ten, který vyvstává po smrti, když je nám náš vnitřní život nejprve vzat, aby nám byl opět ze světa dán. To člověk pociťuje i při bolestných událostech po smrti jako něco, co náleží k lidství v jeho celistvosti. Můžeme říci, že má pocit: To, co jsme měli v pozemském životě jako něco niterného, si svět bere. A to, co jsme do světa vtiskli, nám zase dává. Vlastní já člověka vrací právě to, čeho si nevšímal, co míjel, co však zřetelnými črtami vepsal do duchovního bytí. Ve zpětném postupu životem pak projdeme zrozením a dostaneme se tak do dálek duchovního bytí.
To, že jsme to prožili, nám vlastně nyní dává možnost být v duchovním světě. A schopnost mít vzpomínky podstupuje čtvrtou proměnu, metamorfózu. Nyní pociťujeme, že v pozemském životě v nás za obyčejnou vzpomínkou vlastně vždycky něco žilo, ale že to nedospělo k našemu vědomí. Vepsalo se to do světa. Teď jsme to my sami. Přijali jsme svůj pozemský život v jeho duchovním významu. Jsme nyní sami tímto duchovním významem. Teď, když jsme zpětným postupem prošli zrozením a vešli do duchovního světa, jsme k tomuto světu ve zcela zvláštním poměru. Stojíme před ním sami takřka ve své duchovní hodnotě. Když jsme zpětně prošli zrozením a prožili utrpení, které jsme způsobili jinému, když jsme v duchovním protějšku prožili zážitek např. se stromem – jeho hodnotu, byl to zážitek, ale nebylo to ještě prožívání sebe. Je to skutečně možno přirovnat k embryonálnímu stavu člověka před jeho zrozením. To všechno, co prožívá, neprocitlo k sebevědomí ani ještě v prvních letech jeho fyzického pozemského života. Sebevědomí procitá teprve pozvolna.
Tak se stává ze všeho toho, co zpětným postupem prožíváme, když vcházíme do světa, teprve postupně naše já, naše duchovní sebevědomí, a nyní jsme to, co jsme prožili. A s tímto bytím, které je skutečně druhou stránkou našeho bytí pozemského, vstupujeme do světa, v němž není zcela nic z obyčejných říší vnější přírody. Objevují se v něm však ihned nejprve ony duše, které zemřely před námi a se kterými jsme byli nějak spojeni, a individuality vyšších duchovních bytostí.
Jako duch žijeme mezi lidskými a jinými duchy, ať už to jsou jiní lidé, nebo bytosti, nenáležející k lidstvu, a toto okolí duchovních individualit je teď náš svět. Jejich vztah k nám v duchovním světě je nyní naše zkušenost, kterou prožíváme.
Jako zde na Zemi prožíváme svůj vztah k bytostem vnějších přírodních říší, tak nyní prožíváme svůj vztah k duchovním bytostem různých stupňů.
A obzvláště významné je následující: Když jsme procházeli životem mezi smrtí a zrozením, jak to zde bylo schematicky vylíčeno, v tomto zpětném postupu života jsme pociťovali sympatie a antipatie, které, jak jsem včera řekl v přirovnání, se řinou na tyto zážitky jako duševní déšť. Teď duchovně vidíme bytosti, jejichž sympatie a antipatie jsme předtím vnímali, když jsme prožívali duchovní protějšek svého pozemského života; teď, když jsme vešli do duchovního světa, žijeme mezi nimi. Teď pozvolna cítíme, jako bychom byli vnitřně naplněni silou, impulsy, které vycházejí od těchto duchovních bytostí kolem nás.
Všechno, co jsme dříve prožili, se stává reálnější, protože se duchovně reálnější pro nás stává naše já. Cítíme se postupně takřka ve světle nebo ve stínu těchto duchovních bytostí, do nichž se vžíváme. Před tím jsme něco cítili proto, že jsme prožívali duchovní hodnotu: cenné nebo škodlivé ve vesmíru. Nyní cítíme: Tu je něco, co jsme v pozemském životě vykonali v myšlenkách nebo v dílech, co má svou duchovní cenu, co je vepsáno do duchovního vesmíru. Bytosti, s nimiž se tu setkáváme, s tím mohou či nemusí něco konat. To záleží či nezáleží na směru jejich vývoje nebo vývoje, o který usilují. Cítíme se skutečně postaveni před bytosti
59
duchovního světa, říkajíce si, že jsme jednali v jejich smyslu, nebo proti němu. K tomu, co chtěly pro vývoj světa, jsme něčím přispěli, nebo jsme z něj něco ubrali.
Především cítíme, že jsme ne pouze ideově posuzováni, ale že jsme reálně hodnoceni, a toto hodnocení samo je realitou našeho bytí, když po smrti vcházíme do duchovního světa.
Učiníme-li zde ve fyzickém světě něco zlého, nu, máme-li dost rozumu a svědomí, odsoudíme to sami, nebo to odsoudí zákon; odsoudí to jiní lidé, kteří námi pohrdají. Ale těmito soudy nebudeme mít menší cenu, alespoň ne příliš, nejsme-li k tomu obzvláště náchylní. Tu budeme mít teprve díky následkům soudu. Ale když vstoupíme do světa duchovních bytostí, pak tu není pouze ideový soud, že máme malou cenu, nýbrž cítíme, že na nás spočívá jejich pohled. Spočívá na naší bezcennosti, hanebnosti, jako by pod ním mizelo naše bytí. Za to, co jsme vykonali cenného, na nás tento pohled spočívá tak, jako bychom jím teprve získávali svou realitu jako skutečná duchovně-duševní bytost.
Naše realita závisí na naší hodnotě. Jestliže jsme vývoj, zamýšlený v duchovním světě, zdrželi, je to, jako by nám temnota odnímala bytí. Jestliže jsme vykonali něco, co nyní účinkuje ve smyslu tohoto vývoje, je to, jako by nás světlo volalo do čerstvého duchovního bytí.
To všechno prožíváme a vstupujeme do světa duchovních bytostí. To v duchovním světě zvyšuje naše vědomí, udržuje nás bdělé. A tím, že tu prožíváme jisté požadavky, jsme vzhledem ke své vlastní realitě ve vesmíru získali.
Dejme tomu, že jsme učinili něco, co zdržuje vývoj světa a co může vzbudit jen antipatii duchovních bytostí. Když se objeví tyto účinky jak jsem to vylíčil, cítíme, že se naše vědomí zatemňuje. Nastává omámení, někdy až úplné vyhlazení vědomí. Z tohoto stavu potom musíme zase procitnout. Když procitneme, cítíme vzhledem ke svému duchovnímu bytí, jako kdyby se ve fyzickém světě řezalo do našeho těla, cítíme to ještě mnohem reálněji, a zde ve fyzickém světě je to už dost reálné. Zkrátka, to, co jsme v duchovním světě, se ukazuje jako následek příčiny, kterou jsme sami způsobili. Z toho vidíte, že člověk má dostatečný podnět k tomu, aby se vrátil do pozemského bytí.
Vrátit se – proč? Nuže, člověk v tom, co je v duchovním světě vepsáno, prožil to, co vykonal v dobrém nebo špatném smyslu v pozemském bytí. Ale to, co vlastně tímto prožitím pouze poznal, může vyrovnat jen tehdy, když se vrátí do pozemského bytí. Skutečně, když člověk takřka na tváři duchovních bytostí (to je řečeno jen jako přirovnání) vidí, jakou cenu má pro svět, pak je mu to dostatečnou pohnutkou k tomu, aby se zase vrátil do fyzického světa, když nabyl schopnosti prožít tento život jiným způsobem nežli dříve. Zůstanou mu však mnohé nedostatky, aby je prožil, a jejich vyrovnání může ve skutečnosti nastat teprve po různých pozemských životech.
Pohlížíme-li v pozemském životě do svého nitra, nalézáme především vzpomínky, z nichž nejprve budujeme svůj duševní život, když se odloučíme od vnějšího světa. Jsou to ony vzpomínky, ze kterých tvoří i tvůrčí umělecká fantazie. To je první forma vzpomínky. V jejím pozadí jsou mohutné obrazy, které se nám stávají patrnými hned, když projdeme branou smrti. Ty jsou nám pak vzaty. Odcházejí do dálek vesmíru. Když pohlížíme na své vzpomínkové představy, můžeme si říci, že jejich pozadím je to, co se ihned dává na cestu do světových dálek, jakmile je nám vzato naše tělo. To, co vlastně ideově chce do vesmíru, udržujeme pohromadě svým tělem. Ale když jsme prošli životem, a ze všeho nám zůstaly vzpomínky, zanechali jsme ve světě něco, co je v dalším pozadí vzpomínek, jenže v časovém postupu. To musíme zpětným postupem znovu prožít. To je třetí útvar v pozadí vzpomínky. Nejprve máme co činit se vzpomínkovým tabló, potom s tím, co máme svinuto jako mohutný
60
vesmírný obraz, neboť v pozadí toho je to, co je vepsáno do světa. A když jsme to prožili, jsme my sami v pozadí toho před duchovním vesmírem duchovně nazí, a ten, když do něho vstoupíme, nás odívá svým šatem.
Chceme-li se postupně dostat z pomíjivého lidského života, musíme hledět na vzpomínky. Vzpomínky, které máme v pozemském životě, jsou pomíjivé. Rozptýlí se do světa. Ale v jejich pozadí je naše já, to, co je nám potom dáno z duchovního světa, abychom našli cestu z času do věčnosti.
61 62
Osobnost a dílo
Dr. Rudolf Steiner – narozený roku 1861 v Kraljevci, odešel roku 1925 v Dornachu – mimořádně přispěl k pokroku ve všech oborech lidského snažení, ve vědách i v umění. Jeho dílo je oceňováno jen pozvolna, protože znamená obrat ve vnitřním i vnějším životě lidstva.
Následující řádky podávají přehled určité části jeho životního duchovního díla, jako doklad pro význam kulturního přínosu jmenovaného badatele a učitele.
Anthroposofické spisy, které nesou jméno Dr. Rudolfa Steinera, jsou dvojího druhu: V první řadě jsou to knihy a menší díla, která sám sepsal a určil pro veřejnost. Druhá skupina obsahuje velkou řadu přednáškových souborů i jednotlivých přednášek, které byly zaznamenány a které přednášející „pro nedostatek času“ nemohl prohlédnout, aby opravil chyby vzniklé při záznamu nebo přepisem.
Kdo chce poznat, jak Dr. Rudolf Steiner usiloval, aby předložil anthroposoficky orientovanou duchovní vědu dnešnímu mysliteli ve shodě s úkoly přítomné kulturní doby, musí studovat díla, která byla od počátku určena pro veřejnost. V těchto spisech je přihlíženo také ke snahám o poznání, jaké dnes převládají.
Zde rozhodoval úmysl vybudovat určitou soustavu anthroposofických poznatků, a přitom se řídit podmínkami, které musí splnit duchovní badatel, když chce odevzdat své výsledky širokým kruhům.
Anthroposofická kniha má také určení, aby její obsah byl vnitřně správně prožíván; tím čtenář dosahuje určitého druhu a stupně porozumění, které zároveň znamená probuzení nového duchovního života.
V anthroposofickém slohu má být osobní cítění pisatele ztlumeno až ke střízlivému vědeckému tónu, se kterým má studující sám v sobě spojit teplo a city své duše. Bylo by ke škodě, kdyby čtenář trpně nechával přecházet duševní náladu spisovatele do vlastního nitra.
Ale Dr. Rudolf Steiner vycházel také vstříc požadavkům duševním a duchovním, které vycházely z členských kruhů anthroposofické společnosti, ve které osobně působil svými přednáškami. Někde vystoupilo přání slyšet duchovně vědecké poučení o základních písmech křesťanského zjevení, jinde se objevil zájem o přednášky vědeckého rázu, či z oboru umění.
Tyto členské přednášky přizpůsoboval Dr. Rudolf Steiner – rozsahem látky i způsobem podání – úrovni dotyčných kruhů, které byly již z určitého stanoviska pravidelně seznámeny s nejbližšími anthroposofickými pravdami. Přednášky zde postupovaly na jiném základě a jiným způsobem než spisy určené pro veřejnost.
Pro toto přihlížení k různým vnitřním potřebám členů společnosti musí být přednášky při čtení přijímány jinak, než spisy vydané původně pro veřejnost. Stejnou měrou ale vyžadují přiměřené studium i meditativní prožívání