Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rudolf Steiner - Básně, modlitby, meditace II.

23. 2. 2013


Meditace a modlitby
Es leuchten gleich Sternen...
Na nebi věčného bytí
Září jako hvězdy
Bohem seslaní duchové.
Kéž by se zdařilo všem lidem
V říši pozemského působení
Zřít jejich planoucí světlo.
* * *
Ich möchte jeden Menschen...
Co bych chtěl.
Já roznítit z ducha kosmu
chtěl bych každého člověka,
by plamenem se stal
a bytí svého základ
ohnivě rozvíjel.
Jiní, ti by chtěli
čerpat z kosmu vodu,


která plamen uhasíná
a vodou všechno bytí
v nitru tlumí.
Ó radosti, když plamen člověka
plane i tam, kde v klidu odpočívá.
Ó hořkosti, když lidský tvor
je spoután tam, kde chtěl by
v pohybu působit!
(Nalezeno po úmrtí Rudolfa Steinera v jeho zápisníku)
* * *
32
Zum Lichte uns zu wenden...
Abychom se k světlu obraceli
V bídě temných časů, za ním,
K červánkům ducha ranním
Duševní pohledy posílali:
To nechť je nám chtění lidské,
Zůstávající a navždy jisté.
* * *
Ich ging bis zur Grenze des Todes...
Šel jsem až k hranici smrti,
Vstoupil jsem na práh Proserpinin,
A když jsem prošel všemi živly,
Zase jsem se nazpět navrátil.
O půlnoci uviděl jsem Slunce
Zářící bíle jasným světlem.
Před dolní a horní bohy
Předstoupil jsem tváří v tvář,
A vzýval jsem je z nejhlubší blízkosti.
(Podle Apuleia, l909)
* * *
Der Wolkendurchleuchter...
Ten, který prosvětluje mraky:
Nechť prosvětlí,
Prosluní,
Prožhne,
Prohřeje
Také nás.
* * *
33
I. Lebend offenbart der Geist...
Žijící zjevuje duch
Vždy jen svoji sílu.
V umírání však duch ukazuje,
Jak skrze všechnu smrt
Vždy jen k vyššímu životu se chrání.
* * *
II. Der kleinste Erdenmensch...
Nejmenší člověk Země,
Který je synem věčnosti,
Vždy v novém životě vítězí
Nad starou smrtí.
* * *
Aus dem Geiste ist alles Sein entsprungen...
Z ducha povstalo všechno bytí –
V duchu má kořeny všechen život –
K duchu směřují všechny bytosti.
* * *
Die Welten erschaue, Seele!
Světy prohlédni, duše !
Duše – uchopuj světy,
Duchu pojmi bytosti,
Z životních mocí působ,
V prožívání vůle stavěj,
V rozkvétání světů důvěřuj
Ó duše poznávej bytosti.
Omezené se obětuj neomezenému.
Co postrádá hranic, zakládej
V hlubinách samo sobě omezení.
V proudu samo sobě zruš,
Jako vlna se udržuje rozplývající
Ve vznikání k bytí se ztvárňující
34
Omez se, ó neomezené.
(Z „Dvanácti nálad“)
* * *
Ich horche in der Welt stumme Weiten...
Naslouchám ve světě němým dálkám
Nořím se do bytostného Slova
V tichu se stávám Logos nesoucí duší.
Miluji Logos
Obraz ducha.
(Dornach 25. l2. l922)
* * *
Das Licht macht sichtbar...
Světlo činí viditelnými
Kámen, rostlinu, zvíře a člověka,
Duše činí živoucími
Hlavu, srdce, ruku a nohu.
Raduje se světlo,
Když se kameny lesknou,
rostliny kvetou, zvířata běhají
A lidé konají svou práci.
Radovat se má duše
Když se srdce (světlem šíří,
Myšlenky vznikající hřejí,
A vědomá vůle působí.)
(Nedokončeno, v závorce od Marie Steinerové)
* * *
Es ist ein gross Erleben...
Je velkým zážitkem životní pouti
k Duchu času se pozvednout,
uslyšet, co pravý mudrc říká:
Jen stálým úsilím se k světu vniká.
35


* * *
Das Weltall wacht...
Světový vesmír bdí
Okruh nebeský sní
Svět planetární spí
Bytost Země odpočívá.
V odpočinku člověk bdí
Ve spánku člověk cítí
Ve snění člověk chce
Ve bdění člověk říká si Já.
Říkám si Já – jsem
Já chci – zanikám
Já cítím – budu
Já myslím – nejsem – ono je.
(l9l9)
* * *
Wie die Blüt und Frucht...
Tak jako květ a plod,
Zrající duchem Slunce,
Se vyprošťuje z rostlinného kmene,
Tak vystupuje z duševního kmene člověka,
Božským dobrem pěstovaný
Světelný květ pravdy.
* * *
Ohne Glauben bleibt das Werk tot...
Mrtvé je dílo bez víry:
Ta rozdmýchává jeho dech
A nese jej do výšin „já“.
Nasává do sebe dech díla
A jako oběť vznikání
Přináší jej tomu, co tu zůstává.
* * *
36
Mein Selbst, es drohet zu entfliehen...
Má vnitřní bytost hrozí uniknout,
Mocně přitahována světlem světa.
Nuž nastup ty, mé tušení,
Ve svá práva silou důraznou
A nahraď mi mou sílu myšlení,


Které ve smyslovém zdání
Chce samo sebe ztratit.
* * *
Des Menschen Kräfte sind zweifach geartet...
Síly člověka jsou dvojí;
Proudění sil jde dovnitř:
To dává obsah a vnitřní kořeny bytí;
Proudění sil jde ven:
To dává zdraví a jas životního světla;
Proto trápí-li někoho tvárné síly
těžkého člověka těla
Nechť si myslí nebe jako lehkého
člověka světelného.
(Pro Edith Maryonovou, 9. 2. l923)
* * *
Die Welt, sie drohet zu betäuben...
Svět ten hrozí ohlušit
Mé duši sílu vrozenou;
Nuž nastup ty, má vzpomínko,
Z duchovních hlubin svítící
A posilni mé zření,
Které jen silami vůle
Může samo se udržet.
* * *
Erahnend regt im Innern sich...
Vytušený hýbe se v mém nitru
Pocit temně mi oznamující:
37
Jednou v budoucnu poznáš
Že nyní tě pociťovala bytost božská.
(Gabriel)
* * *
Es offenbart...
Je zjevení.
Dívám se.
Zjevení nastalo.
Rodí se vůle.
Svět si vymáhá vůli.
Vůle se zrodila.
A vzniká láska lidská.
Působí láska světa.
A láska lidská uchopuje vůli.
A vůle vidí.
Svět jí umožňuje vidět.
A ona se činí vidoucí.
Rozhodnutou.
V rozhodnutí je zevní svět.
Bylo chtění.
Nastávalo.
Nastalo.
Bylo.
Nastane.
Nastává.
Je.
Vidím stavbu.
Svět staví.
A stavbou se stává člověk.
Tak se stane zbožným.
Svět působí k zbožnosti.
Zbožnost působí.
* * *
38
Waltender, weiser Willensgeist...
Vládnoucí, moudrý duchu vůle,
Tkající všude v duchovních dálavách,
Bytostmi duchovními působící –
Ty jistě také působíš
V hlubinách mé bytosti duševní.
Tvořící láskou pevně připoutej
Mé nitro k světelné své síle.
Tebe najít, „já“ sebe nacházím.
* * *
Nauka o barvách (Farbenlehre)
V barvě broskvových květů je ukryta duše.
Z ní je sem přinesena červeň,
která zasahuje do vlastní bytosti duševní.
A ta se cítí naplněna něčím cizím.
Červeň sem zářící je oranžovou
a stává se, vzářena, žlutí.
Je tedy žluť něčím vyplňujícím,
co vniká do duše.
Červeň je mimo duši se udržující duševností.
Žluť je v duši sama jako duševnost žijící.
Co je neduševní, pouze žijící, je zeleň.
Zelení vnikáme do prázdna.
Modř: je zářením, které se vzdaluje,
uvolňuje místo, přijímá nás.
Zůstaneme-li na této úrovni
projdeme fialovou nazpět k červeni.
A když z červeně ustupujeme
jako z ohně, tak tuhneme v obraze.
Červení však nastupuje duševní svět,
jako v modři duševní svět vystupuje.
* * *
Das Schöne bewundern...
Krásu obdivovat,
Pravdu hájit,
Šlechetnost vždy ctít,
Dobro chtít:
39
To člověka vede
Dál v životě k cílům,
V jednání ke spravedlnosti,
V cítění k míru,
V myšlení ke světlu,
To důvěru dává mu
V řízení Boží,
Jež proniká vládou vše:
Říši vesmírnou
I duše tůň.
(Při vyzvánění zvonů)
* * *
Aus dem Mut der Kämpfer...
Z odvahy bojovníků,
Z krve polí bitevních,
Z bolesti opuštěných
Z národa činů obětních
Vyroste ovoce ducha –
Obracejí duše v duchovním vědomí
Svou mysl do říše duchů.
* * *
Prosba k andělu strážnému – ve vážných chvílích života
Geist meiner Seele, mein schützender Begleiter...
Duchu mé duše, můj ochraňující průvodče,
buď v mém chtění láskou k lidem,
buď v mém cítění dobrotivostí srdce,
buď v mém myšlení světlem Pravdy.
* * *
Nemocný se modlí:
Ó duchu Boží,
naplň mne v mé duši.
Mé duši daruj sílu,
sílu také mému srdci,
40
mému srdci, jež hledá Tebe,
hledá Tebe ve vroucné touze,
ve vroucné touze po zdraví,
po zdraví a odvaze k síle.
Odvaze k síle, která mými údy proudí,
proudí jako ušlechtilý dar Boží,
dar Boží od Tebe, ó duchu Boží,
ó duchu Boží, naplň mne!
* * *
Za těžce nemocné
Uzdravující síly nechť se sklání k tobě,
vznešné bytosti nechť vystupují z éterných říší
a sjednocují se s mojí prosbou a mojí láskou
ke tvé duši a k uzdravení tvých éterných sil.
* * *
Meditace pro ošetřující
Požehnání a pomoc přináší nemocnému každý, když je jeho srdce při ošetřování toho, kdo potřebuje pomoci, prodchnuto obsahem slov:
Quelle, Blut, im Quellen wirke...
Prýšti, krvi,
v prýštění působ!
Čilý svale,
povzbuzuj zárodky!
Láskyplná péče
hřejícího srdce
buď hojícím dechem!
Když nás osud staví před příležitost vyzkoušet, jsme-li správně proniknuti Kristem, který působí z našich srdcí do srdcí druhých lidí a jenž spojuje trpícího a bolestí postiženého člověka s námi, tu máme být schopni spojit vlastní cítění s bolestí, která žije v druhém. Proto usilujeme posílit ve svých duších naznačené smýšlení.
* * *
41
Geister eurer Seelen, wirkende Wächter!
Duchové vašich duší, působící strážcové!
Vaše perutě nechť přinesou
Našich duší prosebnou lásku
Vám v ochranu svěřeným lidem (duším) sfér (jméno zesnulé osoby),
Aby sjednocena s Vaší mocí
Naše prosba pomáhajíce zářila
Duším sfér (jméno zesnulé osoby),
Které s láskou hledá!
(Prosba k andělu strážnému za zesnulého)
* * *
Duchu Tvé duše, působící strážce!
Tvoje perutě nechť přinesou
Mé duše prosebnou lásku
Tobě v ochranu svěřenému pozemskému člověku (jméno žijící osoby),
Aby sjednocena s Tvojí mocí
Moje prosba pomáhajíce zářila
Oné duši (jméno osoby),
Kterou s láskou hledá!
(Prosba k andělu strážnému žijícího člověka)
* * *
Unsere Liebe sei den Hüllen...
Láska moje (naše) budiž schránám,
Jež Tě nyní halí (obklopují),
Obětavě vetkána,
Aby chladila Tvůj žár,
Aby prohřála Tvůj chlad.
Stoupej – nesený (-á) láskou,
Obdarovaný (-á) světlem – vzhůru k výšinám.
(Nad zesnulým)
* * *
Do světů, ve kterých nyní žije jádro tvojí duše,
ti zasílám
lásku, která chladí tvůj žár,
lásku, která zahřívá tvůj chlad.
42
A najdeš-li mne, cítící moje myšlenky a city,
chci ti být vždy blízký.
* * *
Im leuchtenden...
Ve světle
Cítím
Životní sílu.
Smrt mě probudila
Ze spánku,
Z duchovního spánku.
Budu tím,
A ze sebe učiním,
Co světelná síla
Ve mně rozzáří.
(Odpověď zesnulého)
* * *
Die Ihrn wachet über Erdenseelen...
Vy, kteří bdíte nad dušemi na Zemi,
Vy, kteří tkáte na duších na Zemi,
duchové, kteří nad dušemi lidí, je ochraňujíce,
ze světové moudrosti v lásce působíte,
slyšte naši prosbu,
zřete naši lásku,
kteří s Vaším pomáhajícím zářením sil
spojit by se chtěli,
duchu oddaní, lásku vysílající.
* * *
Die Ihrn wachet über Sphärenseelen...
Vy, kteří bdíte nad dušemi ve sférách,
Vy, kteří tkáte na duších ve sférách,
duchové, kteří nad duševními lidmi, je ochraňujíce,
ze světové moudrosti v lásce působíte,
slyšte naši prosbu,
zřete naši lásku,
kteří s Vaším pomáhajícím zářením sil.
43
spojit by se chtěli,
ducha tušící, lásku vyzařující.
* * *
Pomocné myšlenky pozůstalých zemřelým:
Meine Liebe sei den Hüllen...
Moje láska budiž schránám,
které nyní Tebe halí,
chladíc Tvůj žár,
zahřívajíc Tvůj chlad,
obětavě vetkána.
Láskou nesen,
světlem obdarován, stoupej vzhůru.
* * *
In Welten, wo weilet Deines WesensSeelenkern...
Ve světech, v nichž prodlévá nyní
Tvé bytosti jádro duše,
lásku Tobě vysílám:
aby zahřívala Tvůj chlad,
aby chladila Tvé teplo
Najdeš-li mně cítěním,
chci vždy Ti blízko být.
* * *
Höre Unserer Seelen Bitte...
Vyslyš našich duší prosbu
V důvěře k tobě vysílanou:
K dílu na Zemi potřebujeme
Mocnou sílu z krajů ducha,
Za niž vděčíme mrtvým přátelům.
* * *
44
In Weltenweiten will ich tragen...
Do světovývh dálav chci vnést
Cit svého srdce, aby se rozehřálo
V ohni sil svatého působení;
Do světových myšlenek chci tkát
Myšlení své, aby se projasnilo
Ve světle vznikání věčného žití;
Do základů duše chci sestoupit
Oddanou myslí, aby zesílila
K pravým cílům lidského konání;
Tak v klidu Božím se namáhám
S životními boji a starostmi,
Vlastní „já“ připravit pro bytost vyšší;
V touze po míru z radostné práce,
V mém tušení světového bytí,
Chtěla bych splnit povinnost lidskou;
V očekávání smím potom žít
Vstříc své hvězdě duševní,
Jež místo mi udělí v oblasti ducha.
(Za zesnulého)
* * *
Jasná lidská hvězda
zhasla v pozemském zření.
Nyní bude v duchovním lesku
zářit duševním očím...
Kdy cítila Tvá tichá
dobrotou zářící lidská velikost
nejkrásnější štěstí života?
Když se Ti podařilo vzbudit
hřejivé světlo štěstí
na životních cestách druhých.
Tak jsi byla sama štěstím
duším, které s Tebou byly...
Hledíš na náš zármutek...
45
a potřebujeme útěchu v žalu.
Ty sama nás utěšuješ
láskyplnými slovy ducha.
* * *
Moudrost je krystalizovaná bolest.
* * *
46
Minulost a budoucnost
Es sieht der Mensch...
Člověk vidí
Očima stvořenýma světem,
A co vidí, to ho spojuje
S radostí světa i s bolestí.
Spojuje ho se vším
Co tu je, ale ne méně
Se vším co tu padá
Do temných říší propasti.
Člověk zří
Okem duchem půjčeným,
A co zří, to ho spojuje
S doufáním a oporou ducha.
Spojuje ho se vším
Co má kořeny ve věčnosti
A ve věčnosti nese ovoce,
Ale zřít může člověk
jen když to vnitřní oko
Cítí jako duševní část Boží
Jež na duševním dějišti
V lidském chrámu těla
Konala činy Bohů.
Lidstvo upadá v zapomnění
Na jsoucnost Boha.
My ji však chceme vzít
Do jasného světla vědomí
A nést pak přes popel a suť
Plamene Bohů v srdci člověka.
Tak mohou blesky rozdrtit
V sutiny sny našich smyslů,
My postavíme domy duševní
Na základě poznání
Ocelově pevné bytosti blesku;
A zánik všeho zevního
Nechť je svítáním
Duševního nitra.
Utrpení doléhá
Z mocností síly hmoty,
47
Naděje svítí
I když nás obklopuje tma,
A jednou ta naděje
Pronikne do naší vzpomínky,
Až opět po temnotě
Žít budeme moci ve světle.
Nechceme, aby tento svit
Jednou v budoucím jasu nám chyběl,
Když nyní v tomto utrpení
Jej vsazen ve svých duších nemáme.
(Berlínským přátelům, l923)
* * *
In lichten Höhen...
V jasných výšinách,
Kde v Slunci jiskření
Nejkrásnější vážky
Teplými paprsky těkající
Prostoru života se oddávají,
Prodli jen, má duše.
Tkají, na mě vzpomínající,
Ze síly smutku;
Už pociťuji je,
Jak mě cítí,
Rozehřívající
Jak mnou pronikají, proudí;
Duch taje
V dálkách světů
A tíha Země
Ve světle budoucnosti.
* * *
In Urzeit Tagen...
V pradávných dnech
Přistoupil k duchu nebes
Duch pozemského bytí,
A prosebně pravil:
Já umím promluvit
S duchem člověka;
Však o takovou řeč
Také snažně prosím,
48
Jíž umí k srdci lidskému
Promluvit srdce světů.
Tu dobrotivý duch nebes
Dal prosícímu duchu
Země umění.
(Umělci do památníku)
* * *
Am Werdetag treten an...
Toho dne vzniku nastupují
Vývojové bytosti pradávných časů.
Myšlenky lásky nesou tyto bytosti
Od srdce k srdci,
A myšlenky chtěly by upevnit
V nesoucí vzpomínku na slavnost vzniku.
(Pod plastikami „Kabirové“)
* * *
Von vielsagenden Burgestrümmern...
Z významných hradních zřícenin přicházíme.
Zde kdysi sedali staří přemožitelé démonů,
Zesilující sílu vůdce dvanácti hvězdami.
Hrady jsou ve zříceninách,
Astrální svět umlkl;
Leč duchovní síla bují kolem hory,
A tvůrčí moc duševní bouří od moře. –
Kouzelně měnivé je střetání světla a vzduchu,
Jež k duši mocně doléhá,
Ještě i dnes po třech tisíciletích.
A z živlů vzpomínkových obrazů
Posíláme Vám ve věrném smýšlení
A ze srdce láskyplné pozdravy.
(Milému panu Steffenovi)
* * *
Der deutsche Geist hat nicht vollendet...
Německý duch nedokončil dosud
Co ve vývoji světa tvořit má,
Starostmi o budoucnost žije v naději,
49


Pln života doufá v budoucí činy.
V hlubinách své bytosti mocně cítí
Co ukryto ještě zrající, musí působit.
Jak se smí nepochopením protivníků
Oživovat přání po jeho konci,
Dokud se mu zjevuje život,
Udržující jej v kořenech bytosti tvůrčím!
* * *
Im Wollen kommender Erdentage...
Ve chtění nadcházejících dnů Země
Vzniknou, mocně k tvůrčímu životu,
Síly, které pronášeny
Branou smrti a pozemským bolem
V duchu zajisté svítí a hřejí.
V příštích zemských dnech, když v míru
Působnost ducha pozemským údolím
Zjevení své síly vůle
Léčivě ponese lidskými dušemi,
Pak ožije v člověku jako síla bytí
Ušlechtilá vůle, která věrně koná
U brány duchovního světa čin oběti (smrti).
* * *
Es wollte im Sinnenstoffe...
Ve tvarech smyslové hmoty
O věčnosti chtělo Goetheanum
Promluvit k oku člověka:
Hmotu mohly pohltit plameny.
Z duchovna má anthroposofie
Své stavbě dát promluvit
K duši člověka:
Plameny ducha
Ji ještě více utvrdí.
(Duben l923)
* * *
50
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA